Děti na internetu: influenceři, sharenting a rizika

Děti už dávno nejsou jen pasivními uživateli internetu. Stávají se jeho aktivní součástí a tvoří, sdílejí, komunikují a hledají své vzory. Jenže právě v tom je obrovské riziko, které se dotýká nejen samotných dětí, ale i jejich rodičů. Sdílení fotek a videí, touha být influencerem nebo naopak snaha rodičů „zahrnout“ své děti do svého obsahu se stávají normou. A my si často neuvědomujeme, co všechno to může znamenat.

Děti na internetu jsou moje oblíbené a širokou veřejností často opomíjené téma. Obecně asi všichni tušíme, že by nás toto téma mělo zajímat. Často se mluví také o tom, že se ve školách digitální chování dětí na internetu téměř vůbec neprobírá (a sakra by mělo). Proto já osobně vnímám určitou odpovědnost, abychom my, kdo se na sociálních sítích pohybujeme a známe jejich rizika, o nich mluvili a téma ve veřejném prostoru otevírali k diskuzi.

Na první pohled to může působit nevinně. Třináctiletý teenager si založí TikTok, začne natáčet krátká videa a sní o tisících sledujících. Touha po sebevyjádření, po komunitě, po uznání je přirozená. Jenže realita je mnohem složitější. A rodiče, kteří se o problematiku sociálních sítí a jejich dopady nezajímají, často netuší, jaká rizika z dlouhodobého i krátkodobého hlediska na jejich děti číhají a jak by s nimi měli pracovat.

Podle evropské legislativy je hranice pro používání sociálních sítí stanovena na 13 let, státy si ji ale mohou upravit až do 16 let. V Česku je to konkrétně 15 let. Dítě tedy potřebuje souhlas rodiče, pokud se na síť registruje dříve. GDPR (nařízení EU) v článku 8 stanovuje věk nejméně 16 let, pokud členský stát nestanoví nižší hranici, ale ne nižší než 13 let. ČR tuto možnost využila a zvolila hranici 15 let. Stejně tak si uživatelské věkové hranice stanovuje každá sociální síť zvlášť a ve většině případů se jedná o minimální věk 13 let.

Praxe je ale jiná. Na sítích běžně najdeme už děti kolem deseti, jedenácti let.

A rizika? Ta jsou obrovská. Tlak na výkon a pravidelnou tvorbu obsahu, tlak na perfekcionismus, první hejty a kyberšikana (které mohou v některých extrémních případech vést až k sebepoškozování či sebevraždám), nebo dokonce grooming tedy snaha dospělých manipulovat děti prostřednictvím internetu.

O vlivu na dětství teenagerů ať už v pozitivním nebo negativním smyslu nemusíme chodit ani za hranice naší země. I u nás vyrostla dnes už dospělá generace prvních teen influencerů a oni se dnes nebojí sdílet, co si prožívali a jak jejich dětství ovlivnily sociální sítě. Upřímný a velmi otevřený rozhovor pro CzechCrunch dal na toto téma například Lukáš Zachara alias Zachy, který natáčel videa v pouhých 11 letech. „Někdy ty komentáře byly fakt extrémní. Bylo mezi nimi probírání mé rodiny i výhružky smrtí mně i mým blízkým.“

Druhou kategorií jsou situace, kdy děti nejsou těmi, kdo se (méně či více) dobrovolně pohybují na sociálních sítích. Jsou do nich zataženy svými rodiči, ať už záměrně, nebo z naivity. V tomto směru skvěle zpracovaný (a pro mě osobně až děsivý) dokument Netflixové produkce Dětští influenceři ukazuje realitu, kdy dospělí (často rodiče) zapojují děti do svých reklamních kampaní a videí. Ať už děti cíleně využívají k navýšení svých vlastních dosahů anebo navýšení příjmů rodinného rozpočtu.

Rodiče sdílejí své děti doslova od jejich prvního dne na světě po každodenní rutinu, kam chodí do školy, do školky, co jedí, co dělají, jejich vzestupy i pády. BEZ CENZURY. Když si toto rozebereme a hlouběji se nad tím zamyslíme i z laického hlediska, jedna věc je sdílení dětí v souvislosti s jejich bezpečím, kdy se jako „follower“ takového influencera nemusíte moc snažit a zjistíte, kdy a kam chodí dítě do školy, na jaký kroužek, jak vypadá a často ani kde bydlí. A to je děsivě nebezpečné. Ale to si rozebereme v kapitole níže „Sdílení dětí na internetu„.

Nyní se na to podívejme z té stránky „dětské práce“. Protože ano, účelné zapojení dětí do reklamních kampaní je PRÁCE. A ať si o influencerství myslíte cokoliv, je to účelná práce za kterou jsou ti lidé placení. Je to prakticky podobná forma, jako když máte reklamu v televizi s herci (dospělými i dětskými). A dětská práce má určitá pravidla.

Právní rámec v Česku existuje a práce dětí je do 15 let zakázaná, a jakákoliv umělecká činnost vyžaduje povolení úřadu práce. Jenže sociální sítě (a influenceři) zatím do těchto zákonných škatulek nezapadají. A nikdo to neřeší. Děti se tak mohou snadno stát „produktem“ a součástí brandu jejich rodičů, bez možnosti říct ne. A bez možnosti toho, aby v budoucnu díky tomu zažily nějaké negativní situace a třeba se styděly za to, v jakých situacích byly zveřejněni vlastními rodiči nebo byli cílem posměchu jejich spolužáků.

Je to samozřejmě otázka etiky každého rodiče, ale i dlouhodobého dopadu, který rodiči/influenceři často naprosto opomíjejí. Jak se bude dítě cítit v dospělosti, až zjistí, že jeho dětství je zdokumentované na profilu, který sledují statisíce lidí?

Děti na internetu táhnout. Tečka. Víme to všichni, kdo se na sítích pohybujeme (nejen profesně). Není žádným tajemstvím, že nejeden influencer či influencerka se proslavili na sítích právě a jen díky tomu, že jsou rodiče. Z marketingové praxe mohu sama potvrdit, že „mama influencerky“ před cca 5 lety doslova zaplavily Instagram. Nebyl jediný den, kdy firmám, kterým jsme spravovali sociální sítě, nepřišla zpráva typu:

👉  „Dobrý den, jsem maminka 2 leté holčičky a ráda bych zkusila vaše produkty zdarma výměnou za fotku na mém profilu.“

V marketingových kruzích se o tom mluvilo jako o „maminkovském spamu“. Obzvlášť kolem let 2017–2020 se rozšířila praxe, kdy si maminky zakládaly profily jen proto, aby přes ně získávaly věci zadarmo – pleny, lahvičky, kočárky, oblečení, ale i kosmetiku pro sebe. Stávalo se, že nám přišla úplně zcestná zpráva i na profily, které prodávaly zboží naprosto mimo maminkovské produkty. Pro značky to znamenalo lavinu poptávek, ve které bylo těžké rozlišit seriózní spolupráci od čistého „chci věci zdarma“. Což byl tenkrát jeden z důvodů, proč jsem zakládala SOCIALBOA (platformu na propojování firem a influencerů), abych ten tehdejší chaos pomohla na trhu trochu ukočírovat.

Na druhou stranu, některé z těchto žen se z koníčku vypracovaly v silné influencery, kteří dnes mají tisíce sledujících a jejich obsah se posunul od amatérských recenzí k profesionálně vedeným profilům.

Třetí oblast je zdánlivě nevinné sdílení běžných uživatelů sociálních sítí (nebudeme se nyní bavit o influencerech). Fotka z dovolené, první den ve škole, momentka od babičky. Jenže právě tady se skrývá další obrovské nebezpečí.

Technologie umělé inteligence dokáže z obyčejné fotky vytvořit pornografii. Děsí vás to? Mělo by! „Dát dítěti místo obličeje samolepku je lepší, než když ho rodiče sdílí jen tak, ale dnes už existují technologie, které tyto samolepky umí odstranit,“ upozorňuje Lucie Kosová ze Safer Internet Centra. Zdroj: Hospodářské noviny. Zakrývání obličeje smajlíkem nebo srdíčkem tak rozhodně není zárukou bezpečí.

Podle odbornice na kyberbezpečnost Bharti Lim je tedy jedinou skutečnou ochranou děti na sítích vůbec nesdílet: „Pokud se rodiče chtějí s přáteli o fotky podělit, doporučuji fotit děti v neutrálním prostředí, třeba zezadu, s čepicí – zkrátka použít přirozenou ochranu, kterou žádný program neodstraní.“

A riziko není jen v predátorech. O nich si spousta rodičů myslí, že přeci to riziko je tak malé, že pro ně konkrétně nepředstavuje reálné nebezpečí… Policie ČR v projektu Nebuduj svému dítěti digitální stopu upozornila na příběh čtrnáctileté Natálie. Její maminka roky sdílela fotky z dovolených, z domácího prostředí i chvíle, kdy byla nemocná. Obrázky tehdy měly potěšit hlavně babičku. Jenže když profil objevili spolužáci, začalo posmívání, šikana a sdílení intimních fotek. Natálie přestala chodit do školy a dlouho se bála vrátit mezi děti. I když maminka profil později smazala, digitální stopy zůstaly.

Toto se s příchodem AI a dalšími již velmi sofistikovanými grafickými programy dá tak zneužít, že i dnešní mladší děti umí s jejich pomocí generovat obrázky, které si usmyslí. Takže si představte například jejich zadání, kdy použijí fotografii obličeje a nechají vytvořit naprosto realistický obrázek, který bude posměšný či pornografický… Fantazii ani dnešním technologiím se bohužel meze nekladou.

Dalším příkladem je rodina, která dokumentovala celé dětství své dcery (od prvního koupání až po školní vystoupení). Fotky a videa byly označená jménem i daty a zůstala volně dostupná online. „Dnes je dívka dospělá a má svůj vlastní život, ale její dětská minulost zůstává trvale vystavená online. To, co tehdy mělo potěšit rodinu, může být dnes pro ni zdrojem studu či rizika zneužití,“ varuje organizace STOPonline.cz. A i když v tomto konkrétním případě nedošlo k medializovanému sporu či žalobě, ukazuje to na zásadní problém: jakmile jednou své dítě zveřejníte, už nad tím příspěvkem ztrácíte kontrolu. Smazání profilu nemusí nic vyřešit a zdánlivě „soukromý“ obsah si může kdokoliv stáhnout, zkopírovat nebo dál šířit.

Pokud se rozhodnete sdílet obsah, kde vystupuje vaše dítě, zkuste se řídit několika zásadami:

• Znát pravidla ochrany soukromí – zjistěte si, jak jednotlivé sociální sítě nebo weby nakládají s osobními údaji.

• Identita dítěte – ideálně nesdílet jejich obličeje.

• Nastavit si Google Alert – jednoduchý nástroj, který vás upozorní, pokud se jméno vašeho dítěte objeví někde online.

• Nesdílet citlivé informace – zdravotní stav, dokumenty, adresy nebo vysvědčení rozhodně nepatří na sociální sítě.

• Opatrně s polohou a celým jménem – tyto údaje mohou vést k odhalení školy, kroužků nebo dokonce domova.

• Respektovat dítě – pokud už je ve věku, kdy se může vyjádřit, dejte mu možnost rozhodnout, zda chce být součástí online obsahu.

• Přemýšlet o budoucnosti – co je roztomilé ve čtyřech letech, může být zdrojem studu v patnácti.

• Ptejte se sami sebe – zamyslete se před dalším publikováním dětí na internetu, zda byste vy byli ok, kdyby takový příspěvek zveřejnil váš rodič s vámi, a buďte k sobě maximálně upřímní.

Problémem je, že mezi rodiči zatím není o sharentingu příliš vysoké povědomí. Je proto důležité, aby se o tématu víc mluvilo a aby existovaly konkrétní pokyny, jak s informacemi o dětech zacházet.

Microsoft ČR + E-bezpečí.cz + Univerzita Palackého v Olomouci zjistily, že 69 % českých rodičů sdílí informace o svých dětech online.

Téměř 7 % rodičů pak veřejně sdílelo fotky, kde je dítě částečně obnažené a s rozpoznatelným obličejem. To poukazuje, že hranice „nevinného“ sdílení jsou často překročeny.

Je zajímavé sledovat rozdílný přístup i u známých osobností v ČR. Například Veronika Hejlíková syna do obsahu zapojuje, ale stanovila si jasná pravidla: žádné choulostivé fotky, žádná nahota a respekt k tomu, když dítě samo nechce být vidět. Například influencerka Markéta Frank své dítě na sociálních sítích neukazuje vůbec. Zatímco například Ornella Koktová s manželem sdílejí své děti pravidelně. Často můžeme vidět změnu v přístupu a sdílení dětí na sociálních sítích například po rozvodu rodičů (ať po stanovení soudem nebo po dohodě obou rodičů). Například Chiara Ferragni a Fedez, známý italský pár influencerů, se po svém rozchodu dohodli, že jakékoliv fotky či videa jejich dětí (Leone a Vittoria) na sociálních sítích budou zveřejňovány pouze se souhlasem obou rodičů.

Rodiče tak v dnešní digitální době stojí před těžkým úkolem: kdy a jak dítěti sociální sítě povolit, jak mu nastavit hranice, ale zároveň nezabránit jeho vlastní kreativitě? Zakázat jim sociální sítě používat není řešením. Ale naopak otevřená komunikace, mluvení o rizicích, které mohou sociální sítě přinést do jejich života a také pochopení ze strany rodičů vůči dětem, může být klíčem k částečnému úspěchu.

Často se zdůrazňuje téma dezinformací nebo kyberšikany, ale méně už se mluví o vydírání prostřednictvím deepfake technologií. Ano, i dítě v pubertě se může stát obětí, když mu někdo zmanipuluje fotku a začne ho vydírat. Rodiče proto musí být pro děti bezpečným místem, kde se mohou s podobným problémem svěřit.

Odborníci v tomto směru radí – děti by neměly mít pocit, že když udělají chybu, čeká je trest. Měly by vědět, že vždy existuje cesta ven, že problém je potřeba řešit společně a otevřeně.

„Děti si začínají být vědomé toho, že jejich rodiče o nich sdílí informace bez jejich svolení, v překvapivě nízkém věku. Často se jim to nelíbí. Uvědomují si své vlastní soukromí a rodiče s tím často dokonce konfrontují. Děti po svých rodičích nakonec požadují především to, aby je nechali kontrolovat svůj život. Chtějí svobodu rozhodovat o tom, jaký obsah týkající se jejich života bude online a jaký ne. Nejjednodušším způsobem, jak se s takovým napětím vyrovnat, je jednoduše se jich zeptat a dát jim příležitost vás odmítnout.“ Citace z článku: https://slowtechinstitute.org/sdilite-fotky-svych-deti-online-a-vite-co-je-sharenting/
Digitální zdraví dětí v ČR řeší iniciativa a nezisková organizace Slow Tech Institute. (Se kterou jsme v MARION MARKETING před lety spolupracovali v rámci propagace online kurzů pro rodiče, zabývající se digitálním zdravím dětí.) Najdete tam nejen podrobné blogové články, konzultace a vzdělávací programy pro rodiče i školy, ale také odborníky z praxe – psychiatry, vědce, lektory a další experty.

Dnes dorůstají první generace dětí, jejichž celé dětství bylo zveřejňováno online. Bez jejich souhlasu, bez vědomí, co to vlastně znamená. Digitální stopa je něco, co si neseme celý život, a to, co se nám dnes zdá jako roztomilá vzpomínka, se může za deset let proměnit v noční můru.

Stejně tak dnes dospívají i první teenage influenceři, kteří začínali natáčet a sdílet obsah v útlém věku. A mnozí z nich otevřeně mluví o tom, jak je neustálý tlak na výkon, hejty a veřejná pozornost v období dospívání poznamenaly. To, co tehdy působilo jako zábava nebo nevinný koníček, se často změnilo v břemeno, které si nesou dál do dospělosti. A samozřejmě i naopak, je spousta influencerů, kteří jsou za to vděční a sociální sítě jim pomohly k tomu splnit si sny a žít skvělý život, který by bez sítí nejspíš nikdy neměli.

Měli bychom si uvědomit, že děti JSOU děti a nemají tedy možnost dopředu vyhodnotit dopady sociálních sítí na jejich život. Často ani dospělý člověk nezvládne nápor hejtu a neumí zpracovat negativní vliv na jeho osobu, natož abychom to chtěli po dětech.

Možná je tedy správná chvíle zastavit se a položit si otázku: sdílím tu fotku pro radost, nebo tím svému dítěti možná ubližuju?